Vyšlapat a vysedět
Lehký jako facka. Opřu se do toho a rozjedu se. Chvilku se vezu na vlně samolibosti, jak pěkně mi to šlape. Vtom přijde první kopec. Nepěknej, táhlej, otravnej. Slyším se, jak funím. Musím mu dát tolik, že při sešupu dolů ani nevnímám, kolik radosti to celý přináší. Další už jde snadněji. Další je úplná brnkačka. Přesto dostanu před čtvrtým kopcem strach a na poslední chvíli svýho železnýho oře strhnu. Tentokrát ho objedu, vrátím se pozděj. Rovina, rovina, už se to nějak táhne. Rovina nenadchne. Nuda jak na nevydařené návštěvě. Kam jste se ztratily, výzvy? A tu ho, bác, vypne se přede mnou do vejšky. Radši si dám pauzu, než se do něj pustím.
Po chvíli mi dojde, že se moc soustředím na kopce, na výkon. Hele ho, kolem jsou taky stromy. Psi a domy. A lidi. Koukám jim do tváře, kdo jsou, co chtějí. Na můj zkoumavej pohled nereagujou, neví o mně, tahle výzkumná štace je jen pro mě. Mám tolik času, kolik je mi libo, a přesto jen takovej zlomek, protože se snažím prosvištět a dostat se dál. Dál, a ne hloubš, to je to, pěkně si je jednoho po druhým odškrtnout. Někteří se ale nedaj, někteří nejdou odbýt oním dál, dál, rychleji. Musím prudce zabrzdit a celý si je ohmatat. Zjistit si na ně docela všechno, jinak se nedaj. My dva se zas radši ještě sejdem, až si tu odšlapu tu svoji zbylou túru, ty svoje kopce, jo?
Škoda jen, že kopce se musí vyšlapat, zato překlad se musí: vy-se-dět!
Anna Koubová