Ein Garten. Der schönste Garten der Welt! Groß ist er, vom Haus aus endet das Grundstück mit einer Fichtenwand, weiter dingt auch der Blick nicht. Und dazwischen eine stolze Buche, freche Brombeerranken, die sich Jahr um Jahr kaum bändigen lassen und ihre Früchte in unterschiedlicher Qualität preisgeben, sie sind launisch wie das Wetter. Die staksige Bluthasel lehnt sich an die Buche und bildet zur einen Seite die Marke zwischen Rasenfläche und den bunten Beeten, auf denen wenig nicht wachsen darf. Aber auch sie verändern sich mit der Zeit. Das wilde Margeritenbeet wechselt zum Kartoffelacker oder zur Anbaufläche für Bohnen, im nächsten Jahr dient es als Experimentiergrube für die Kinder. Und dann kommen die Margeriten wieder. Auf dem von der Dünenrose dominierten Stück wird der kleine Teich wieder frei gelegt, Molche und Wasserschnecken werden vom großen Teich hierher gebracht, aber nur ein Molch bleibt in seinem neuen Zuhause. Nebenan teilen sich Himbeere, Flieder und Geißblatt ein Fleckchen, sie sind so miteinander verwuchert, dass sie aussehen wie ein mächtiges Phantasiegewächs, man kann eindringen wie in eine Höhle. Der blau-weiß gestrichene Gartenschuppen voller Geheimnisse bildet auf der anderen Seite die Grenze zur Rasenfläche. Wer hier wohl wohnt? Über dem Schuppen breitet sich ein Holunder aus, in beider Schatten versteckt sich eine bemooste schiefe Holzbank, ein Refugium für heimliche Picknicks… Zurzeit steht hier auch die Wanderkastanie – sie entstammt einem vornehmen französischen Geschlecht, das im Schlosspark rund um die Geburtsstätte des Sonnenkönigs beheimatet ist (ihre Vorfahren haben den kleinen Louis persönlich gekannt). In unserem Garten wächst sie aus einem Eimer, der meist hinter dem Schuppen steht, auf den sie mittlerweile in jugendlichem Übermut herab blickt. Vorne noch der große Teich mit seinen abertausend Einwohnern, hüfttief und lang wie eineinhalb Kanus. Tagsüber kann das Auge in dieser Idylle den regen Flugverkehr der unterschiedlichsten heimischen Vögel an der Futterstelle beobachten, hoch oben, damit die Katze ihnen kein Henkersmahl beschert – aber ab und zu gelingt es ihr doch. Das Auge sieht des Öfteren den Herrn des Gartens, der, frei nach Voltaire, sein Paradies bändigt. Es ist wie ein Konzert: Jede Pflanzenart wartet auf ihren Einsatz – jetzt blüht die mächtige Kletterrose, Weiß dominiert, dann kommen die rosa blühenden Gewächse hinzu, ein kontrastiver Tupfer dezenten Hortensienblaus bildet die zweite Stimme. Und schließlich der gelb-braune Regen der Buchenblätter, wie ein ausklingendes Feuerwerk. Sieben Jahre, sieben Monate oder sieben Tage, es macht keinen Unterschied, wie lange das Auge blickt, gibt es doch immer viel einzufangen, und es wird ihm schwindelig, wenn es das Gesehene auf einmal abrufen soll. Das Ergebnis ist ein Konzentrat, für den Betrachter zu abstrakt, um alles zu erkennen, es bedarf der Annäherung über eine andere Form der Wahrnehmung. Der bescheidene Versuch einer Übersetzung.
Daniela Pusch

Zahrada. Nejkrásnější zahrada na světě! Je veliká, pozemek za domem končí stěnou smrků, dál už pohled ani nepronikne. A v tom prostoru pyšný buk, drzé šlahouny ostružin, které se rok od roku hůř krotí a dávají plody lepší i horší a náladové jsou jak počasí. Přerostlý keř červené lísky se naklání k buku a odděluje z jedné strany trávník od pestrobarevných záhonů, na kterých je dovoleno pěstovat téměř cokoli. Ale i ony se časem mění. Divoký záhon kopretin se stává bramborovým polem anebo je osázen fazolemi, další rok slouží jako dětské rejdiště. A pak přijdou opět kopretiny. Na kousku země, jemuž vévodí růže bedrníkolistá, člověk po čase odkryje malé jezírko, nanosí tam čolky a vodní šneky z většího jezírka, ale jen jeden čolek se ve svém novém domově trvale usadí. Kousek dál se o místo dělí maliny, šeřík a kozí list, dohromady jsou tak rozbujelé, že vypadají jako nějaká mohutná rostlina z říše fantazie, dá se do nich vniknout jak do jeskyně. Modrobíle natřená zahradní kůlna, plná tajemství, ohraničuje trávník z druhé strany. Kdopak tu asi bydlí? Nad kůlnou se košatí černý bez, v jejich společném stínu se ukrývá křivá, mechem obrostlá dřevěná lavička, útočiště tajných pikniků. Zrovna teď tam stojí i putující kaštanovník. Pochází z urozeného francouzského rodu, jenž má kořeny v zámeckém parku kolem rodiště krále Slunce (jeho předkové znali malého Ludvíka osobně). V naší zahradě vyrůstá z kyblíku, který stává za kůlnou, na niž už pomalu začíná ve své mladické povýšenosti shlížet. Vepředu ještě větší jezírko s bezpočtem obyvatel, po pás hluboké a ne delší než půldruhé vodácké lodi. Přes den může oko sledovat v této idyle čilé poletování všelijakých místních ptáků u krmítka, zavěšeného vysoko, aby to nebylo poslední jídlo, které jim dopřeje jejich kočicí kat – ale beztak se mu to čas od času podaří. Oko leckdy spatří pána zahrady, který trochu po voltairovsku zušlechťuje svůj ráj. Je to jako koncert: Každý druh čeká, až přijde na řadu – teď kvete mohutná popínavá růže, převládá bílá barva, pak se k ní připojí růžově kvetoucí rostliny a kontrastující skvrna jemné hortenziové modři jim tvoří druhý hlas. A konečně žlutohnědý déšť bukových listů, jako doznívající ohňostroj. Sedm let, sedm měsíců či sedm dní, nezáleží na tom, jak dlouho tu oko spočine, vždyť toho může zachytit tolik, a jímá ho závrať, když má najednou vyvolat, co spatřilo. Výsledkem je cosi zhuštěného, pro pozorovatele příliš neurčitého, než aby vše rozpoznal. Je třeba to přiblížit nějakou jinou formou vnímání. Skromný pokus o převod.
(Aus dem Deutschen von Michaela Otterová)